Kapitola 1

Odkaz na úvod: http://elen.blogerka.cz/Roman/Uvod

1.

"Vánoce jsou zvláštním časem, kdy na zem sestupují hvězdy..."
Tahle slova si vybavila, když sjížděla dolů k Městu a viděla právě se rozsvěcující se lampy a všechna ta světýlka vánoční výzdoby.
První adventní víkend, sobotní podvečer.
Zaparkovala v jedné z bočních ulic a vydala se k řece.Na mostě svítily řetězy a malé jemně poblikávající žárovičky se odrážely ve vodě. Sešla schody a vydala se po cestě kolem řeky.
Vzpomínky jí v hlavě vyvstávaly jedna za druhou. Co se tudy jako dítě nachodila! Trávily ve Městě s mámou celé léto každé prázdniny. Moc ji bavilo chodit k řece krmit kachny. Smála se, jak se praly o ty kousky pečiva, které jim házela.

Od řeky vedla spousta malých uliček přímo k náměstí. Po paměti zabočila do jedné z nich. Na jejím konci, až téměř úplně na náměstí míval malý bufet starý Márty. Měl moc rád mámu (a kdo neměl?) a často k němu chodily na chlebíček, jahodový koktejl nebo na zmrzlinu.
Šla prázdnou uličkou a uviděla známou siluetu kouřícího hrnku s kávou osvětlenou starobylou lucernou. A nad výlohou svítící nápis "Martyho bistro".
Jako by se zde zastavil čas a malá Ellen automaticky vzala za kliku a vešla dovnitř.
V bistru bylo prázdno a svítily jen malé lampičky na stolcích. Už je dost pozdě, asi budou za chvíli zavírat, uvědomila si a chystala se odejít.


"Dobrý večer, slečno, máme ještě otevřeno, nebojte. Copak si dáte?"
Márty! On ještě žije! Připadal jí vždycky hrozně moc starý, tak ji to teď překvapilo. Ale dětem se dospělí vždycky zdají mnohem starší než ve skutečnosti jsou.
Vysoká urostlá postava, příjemný hluboký hlas, stále ten milý a přitom šibalský úsměv.
Jen veselá očka teď malinko zvětšovala sklíčka brýlí a vlasy už nebyly šedivé, ale úplně bílé.
"Strýčku Márty!", neudržela se Ellen.
"Naše malá Ellen! No malá...vidím, že jsi mě málem přerostla!", smál se Márty a šel k ní s otevřenou náručí.
"Márty, vy jste mě poznal?"
"Holčičko moje, vždyť jsi pořád stejná! A pak, kdo by tady dnes neznal slavnou Ellen Tristen Moxiovou!" odvětil s úsměvem a ukázal rukou na zeď.
"Počkej, rozsvítím pořádně."
Rosvítil velké světlo a Ellen si teprve teď všimla, že nad stolky kolem dokola na všech zdech visí černobílé fotografie různých lidí.
"Galerie všech "celebrit", které žily ve Městě a chodily do našeho bistra," řekl Márty s lišáckým mrknutím.
Ellen se podívala směrem, který ji před tím ukázal a nevěděla jestli se smát nebo brečet dojetím. Viděla asi šestiletou rozesmátou holčičku, která jednou rukou držela svoje kolo a v druhé měla zmrzlinu. A hned vedle druhý obrázek. Fotka z loňského čísla Cosmopolitanu, pro který Ellen tehdy fotila. Byla zvyklá vídat svoje fotky téměř všude, ale tady je vůbec nečekala.
Než stihla jakkoli zareagovat, už ji Márty vedl ke stolu se slovy:
"Posaď se, dáš si přece aspoň kafe nebo čaj a něco dobrého k němu.
Nenechám tě odejít jen tak.
Na co máš chuť?
Mám tu moc šikovného kluka, donese a uvaří ti, co budeš chtít.
Piere, pojď sem přece, máme tu vzácného hosta!"

Zezadu přiběhl kluk. Sympatický, usměvavý, modrooký, blonďatý a velmi mladinký. Tipovala mu tak sedmnáct.
"Piere, to je Ellen, jak jsem ti o ní vyprávěl. Říkal jsem, že sem za námi určitě přijde. Tak šup, přines jí něco!"
"Dobrý večer, slečno, rád vás poznávám. Co vám mohu přinést?"
"Umí nejlepší cappuccino na světě", prozradil pyšně Márty.
"Dám si tedy cappuccino a k němu laskonku. Děkuji."
Pier odešel a Márty se rozpovídal:
"Je to milej kluk, nikoho nemá. Celý život v děcáku. Ale je moc šikovnej, pro vaření se snad narodil, jsem rád, že ho tu mám. Je jako můj syn. Nebo spíš vnuk...Je mu 19, letos v létě odmaturoval na hotelovce a tak jsem ho zaměstanal a nechal ho bydlet v jednom pokoji tady nahoře", ukázal prstem dozadu ke schodišti.
"Ale já pořád mluvím a tebe ani nepustím ke slovu. Přijela jsi jen na tu akci nebo se zdržíš i přes svátky? A kde bydlíš? V hotelu? Můžeš být tady, mám volný pokoj, není to problém", nabídl jí Márty.
"Možná se tu pár dní zdržím, ještě sama nevím. Do konce roku mám volno. A děkuji, jsi moc hodný, ale bydlet mám kde." S úsměvem zacinkala klíčema a hlavou kývla směrem ven k vile nad městem.
Márty, ač zjevně hořel zvědavostí, jen udiveně povytáhl obočí a zeptal se: "Ve vile? Sama?Nebo Sandy přijela s tebou?"
"Ne, máma se sem nechce vracet. Nevím proč, netuším, co se jí stalo, nikdy se o tom doma nemluvilo a já se pak už ani neptala", pronesla zamyšleně. A pak vesele dodala: "A jsem už velká holka, nebojím se! Je mi 27, jsem zvyklá bydlet každou chvilku někde jinde, procestovala jsem snad půl světa! A prý tam je ta paní, vypadlo mi teď jméno.... no ta, co se starala o prastrýčka. Dnes jsem jí volala, že přijedu, bude mě čekat."
"Ano, paní Borlingová.Starala se o něj do poslední chvíle, zlatá ženská. A teď tam asi chodí krmit kočku" zadumal se Marty.
Pier za nimi objevil tiše jako duch a postavil před ni cappuccino s nádhernou pěnou umně vytvarovanou do tvaru kytičky se stonkem a dvěma lístky a Elleninu oblíbenou laskonku. Martymu přinesl čaj. Nádherně to zavonělo a Ellen naplnilo pohodou.
"Děkuji, Piere", usmála se. Úsměv opětoval s lehkým začervenáním, čehož si samozřejmě všimla. Byla zvyklá, že muže přiváděla do rozpaků a dělalo jí to dobře.
"Piere, zhasni to velké světlo a zamkni. A můžeš už jít, děkuji. Pokladnu si dnes spočítám sám i to tady umeju. No jen jdi, však toho volna moc nemáš", řekl bodře Márty.
Ellen s leknutím koukla na hodiny a zjistila, že má čas už sotva půl hodiny. Byla domluvená s paní Borlingovou na šestou večer a bylo už pět.

Dopila kávu, dojedla a měla se k odchodu.
"Počkej, zavolám ti taxi", nabídl Márty.
"Ne, díky, jsem tu autem", odvětila.
"Autem? A kde ho máš?"
"Tady kousek za řekou v jedné ulici."
"Zavolám Piera, půjde s tebou, u řeky není potmě bezpečno."
"Proboha proč, nejsem přece malá a znám to tu. Navíc tam všude svítí lampy! A dal jsi mu už volno, tak ho neruš", zaprotestovala Ellen.
Marty velmi zvážněl: "Moc se toho tady změnilo. Nenechám tě teď odejít samotnou."
Ellen raději už nic nenamítala a byla vlastně i ráda, že bude mít společnost.